Měl bych začít úplně jiným jménem, ale jak se ovládnout božínku? Takže jako první Christofer Johnsson (THERION), prosím nelíbat ani nekamenovat, ono je to totiž trochu jinak. Christofer je sice osobnost, která k DEMONOID v pozitivním i negativním slova smyslu přitahuje pozornost, ale ve skutečnosti stojí za tímto projektem především kytarista Kristian Niemann, osoba sice též známá z THERION, ale přece jen ne tolik kontroverzní jako pan Johnsson. Byl to Kristian, kdo společně se svým bratrem Johanem (basa) vyseděl vajíčko plné thrashového bílku a deathového žloutku s blackovými zárodečnými buňkami, vše zabalené do hrubé skořápky archaismu, s póry naplněnými kytarovým hračičkováním. K vylíhnutí na svět si pak bratři přibrali kolegu Johnssona, aby se postaral o vokály včetně textů, a k naklepání skořápky přispěl za bicími Richard Evensand, původní člen SOILWORK, dnes působící ve skupině CHIMAIRA.

Ať se na projekt DEMONOID podíváme z jakéhokoli úhlu, asi málokomu se podaří zcela oprostit od vědomí příslušnosti některých členů k „pseudosymfonikům“. Ta stigmata THERION tu prostě jsou a ať už se tahle deska liší sebevíc, ubránit se podvědomému srovnávání je těžké. „Riders Of The Apocalypse“ je naštěstí albem od současné podoby Johnssonovy domovské skupiny velmi odlišným. No, velmi, ono jak se to vezme, a už jsem v tom. Ne, vážně nemá cenu hledat styčné body s THERION, protože pokud existují, jsou skryté a potlačené, hudba stojí i padá s jinými základy, které jsou sympatické svojí zřejmostí a přímostí, ale bohužel většinou nijak výrazně nepřekvapí, také díky určité absenci originálního přístupu a charakteru. I když na druhou stranu, způsob jakým jsou zde kombinovány klasické thrashové, deathové i blackové atributy je velmi zajímavý svojí dokonalou funkčností a samozřejmostí. Je zkrátka vidět, že za výsledkem stojí pořádný kus poctivé aranžerské práce Kristiana Niemanna. A že jsou některé postupy již značně letité a omleté? A co na tom, budovy se také často staví z elementů již ověřených lety používání a stejně jim to nemusí brát nic na jejich výstavnosti. Ano, výstavnost je asi to slovo, které bych při hodnocení DEMONOID použil, „Riders Of The Apocalypse“ je totiž deska překypující výstavními ukázkami často historicky reprezentujícími stylový vývoj hrubších odnoží metalu.

Při prvním roztočení kotoučku v přehrávači se to zdá jako nějaká tuctová deathová rašelina, ostré kytarové riffování a brutální chraplák, jenže ouha, ve skutečnosti to tak není, už v úvodní „Wargods“ se objevují kontrastní kytarová sóla a pasáže překypující pestrými melodickými postupy a dokonce je zde i blackově načichlá melodicky svištící jízda (jako bych zaslechl i něco z CHILDREN OF BODOM?). Následující skladby pak reprezentují snahu o skloubení stylového guláše do funkčního celku, který skutečně ve výsledku vyzařuje slušnou barevnost, aniž by trpěl zmatenou neuspořádaností. Kristian jasně dává najevo, že s kytarou umí zacházet a nešetří kytarovými výjezdy a sóly. Jeho „hrnutí“ tak často zachraňuje situaci v druhé půlce alba, kde jako by materiál ztrácel na zajímavosti a základní nosné motivy upadají do přespřílišné thrashovité klišovitosti. Za příklad mohou sloužit poloakustické vyhrávky a hvízdavá sóla naroubována na až omšele nepůvodní thrashový základ třeba v „Hunger My Consort“. Zmíním ještě „The Evocation“, kde jako by kytarová „splývavá“ zvukomalba a proměnlivost trochu připomněla staré časy THERION (tohle přirovnání prostě nešlo opomenout). Texty alba jsou dílem Christofera Johnssona, takže nikoho asi nepřekvapí, že se jedná o částečně fantasy a částečně theologicky historický koncept.

Snad největší slabinou celé desky se nakonec jeví vokál (Mr. Johnsson odpustí), vůbec ne z důvodu, že by byl špatný, ale byť zahrnuje na velmi vysoké úrovni celou škálu deathových i blackových poloh, je často svojí hrubostí a brutalitou přece jen poněkud nekonzistentní se zbytkem hudebního obsahu. Třeba u takové zadumané, instrumentálně zajímavě stavěné, místy až doomově laděné „14th Century Plague“ by melodický zpěv jedině prospěl. Pokud by Švédové sáhli k pestřejší škále vokálních poloh, třeba tak jak to prezentují na své letošní desce němečtí DISILLUSION, určitě by to celkovému vyznění alba dalo další chybějící rozměr. Na druhé straně je pravda, že porovnávat zrovna tyto dvě skupiny by mohlo být značně zcestné. A také si umím představit jak snadné by pak bylo nepřiměřené přirovnávání k THERION. Ale co naplat, něco tam je cítit i tak, archaická síla i vyčpělost, nostalgie i nuda.